Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sú dva typy úspešných umelcov: takí, ktorí bojujú dovtedy, kým získajú úspech a takí, ktorí začnú bojovať až potom. PJ Harvey až do svojich „Príbehov“ bola s úspechom vyrovnaná, no potom sa čosi zmenilo. Začala s ním bojovať. Home-made album „Uh Huh Her“ bol dokázaním si, že obyčajné dievča dokáže nahrať veľký album aj samo na kolene, „White Chalk“ zase, že obyčajné dievča dokáže nahrať veľký album aj pomocou nástroja, na ktorom hrať nevie.
Nakoľko sa predošlé pokusy vydarili? Ak aj prisaháte na predaje, tak oba albumy paradoxne vrcholili v silnejšom UK rebríčku navlas rovnako ako dvojica „Dry“ a „To Bring You My Love“. Jediný úspešnejší album PJ je už len „Rid Of Me“. Či predošlými pokusmi Polly Jean dokázala, že pieseň je o obsahu a nie o forme? Určite, to však nutne neznamená, že svoje vrcholné albumy prekonala. Neprekonala.
Teraz sa o to pokúša znova a jej najnovšou zbraňou „boja“ je nový štýl spevu. Pardon za spoilovanie, no zhruba uprostred albumu svoj boj tak trochu prehrá. Dobrou správou je, že je to dobrá správa.
Nie, ani náhodou netvrdím, že sa PJ Harvey nevydaril experiment. To len, že s tónmi „All And Everyone“ sa zrazu jej hlas zmení zo subtílnej Japonky späť na tú silnú a charizmatickú Angličanku, ktorú dávno poznáme. A zrazu aj ten nový svet, ktorého sme predtým a ešte párkrát aj potom svedkami, je bezpečnejší. Ako keď sa na vrchole hory na chvíľu rozplynú oblaky a vy pod sebou zbadáte krajinu, v ktorej ste sa narodili. Niežeby nebola v opačnom prípade kvíliaca divožienka s autoharpom až taký problém.
Hudobná stránka albumu je oveľa silnejšia než textová, keďže z lyrickej stránky autorke bohvie prečo prišlo ľúto, že jej posledné albumy boli príliš vnútorné a príliš intímne. Už ste sa určite kdesi dočítali, že „Let England Shake“ rieši vojnu v Iraku a účasť Veľkej Británie v nej. Odpustite mi poznámku, v ktorej zo mňa hovorí bývalý obyvateľ Československa (zrejme) s nedostatkom pochopenia pre mierové rojčenie. Prečo sú pre toľkých ľudí o toľko väčšou traumou zlyhania, ktorých sa ich krajina dopustila, keď do nejakej vojny vstúpila, než tie, keď do nejakej nevstúpila?
S čím sa treba na „Let England Shake“ vyrovnať, je napriek charizmatickému obsahu, vážnym slovám a energickému podaniu subtílnejší zvuk. Sú ľudia, ktorým to nevadí, možno dokonca takí, ktorým to tak vyhovuje viac, podľa mňa je to škoda. Kašľať na bombastickosť, no o čo lepšie aj samotnej PJ Harvey svojho času slušala taká tá... zvuková asertivita?
Pri počúvaní albumu som si okrem (chvalabohu) tradičných typických čŕt PJ veľmi často všimol spoločné rysy s majsterštykom „Kid A“ od kolegov RADIOHEAD a so sólovkou „The Eraser“ ich speváka Thoma Yorkea. Nielen vďaka identickej téme druhého menovaného a aj napriek neprítomnosti elektroniky oproti obom.
Isté je, že album kritiku nadchol. NME mu dal 10/10, Spin 9/10, v superlatívoch sa predbiehajú aj magazíny Q a Mojo. Zoznam mienkotvorných médií v Anglicku, ktoré dali albumu plný kotol, týmto ani zďaleka nekončí. Hodnotenie je len číslo, ktoré môže hovoriť o všeličom. Oveľa dôležitejším posolstvom je, že „Let England Shake“ dokáže svojim dobrodružstvom chytiť a upútať natoľko, že ho takmer nepotrebujete porovnávať. PJ Harvey už veľmi, veľmi dlho nenahrala niečo takéto vzrušujúce.
Najlepšími skladbami albumu sú „All And Everyone“ a „Written On The Forehead“.
1. Let England Shake
2. The Last Living Rose
3. The Glorious Land
4. The Words That Maketh Murder
5. All and Everyone
6. On Battleship Hill
7. England
8. In the Dark Places
9. Bitter Branches
10. Hanging in the Wire
11. Written on the Forehead
12. The Colour of the Earth (feat. Mick Harvey)
Diskografie
Let England Shake (2011) White Chalk (2007) The Peel Sessions 1991 - 2004 (2006) Uh Huh Her (2004) Stories From The City, Stories From The Sea (2000) Is This Desire? (1998) To Bring You My Love (1995) Rid Of Me (1993) Dry (1992)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2011 Vydavatel: Island Stopáž: 40:15
Produkce: PJ Harvey, John Parish, Mick Harvey, Flood Studio: Kostol (Dorset, Anglicko)
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.